4. srpna 2019 jsem se ocitl v národním parku Durmitor na severu Černé Hory. Z té cesty zůstalo mnoho fotografií, ale paměť si vybírá: nejlépe si pamatuji Crno jezero a naprosto neobvyklý pocit ze zdejšího vzduchu. Uplynulo několik let, než jsem se k těm snímkům chtěl vrátit také jako geograf a zkusit pochopit, proč poměrně malá část Balkánu působí tak silným dojmem.
Geografické vzdělání má zajímavý vedlejší účinek: krásná krajina poměrně rychle přestává být pouze krásná. Za obrysy hor začnete hledat původ hornin, v tvaru údolí vidět práci dávného ledovce a u jezera přemýšlet o jeho povodí a podzemním odtoku. Durmitor je pro takový pohled téměř ideální. Na malém prostoru se zde setkaly tektonické dějiny Dinarid, druhohorní mořské sedimenty, kras, pleistocenní zalednění, současné horské lesy i kulturní krajina, která na jejich pozadí existuje teprve velmi krátce.
Žabljak: letovisko mezi vysokými plošinami
Pro většinu cestovatelů začíná poznávání Durmitoru v Žabljaku. Městečko leží přibližně v nadmořské výšce 1450 metrů a dnes je hlavním turistickým centrem této části Černé Hory. Jeho turistická historie však začala dávno před moderními horskými hotely. Už před druhou světovou válkou sem přijížděli návštěvníci z Království Jugoslávie i dalších evropských zemí. Po válce byl Žabljak obnoven a postupně se rozvíjel jako centrum horské a zimní turistiky [1].
Také historie lyžování na Durmitoru je výrazně starší než současná turistická infrastruktura. První organizované lyžařské skupiny se v Žabljaku objevily již ve dvacátých letech dvacátého století a ve druhé polovině XX. století se zde konaly závody jugoslávské úrovně a vznikalo trvalé sportovní zázemí [2]. Tato tradice přetrvala: na svazích Savina kuku funguje lyžařské středisko se sjezdovkami různé obtížnosti [3]. Stejný reliéf proto v létě vnímáme jako prostor zelených vysokohorských luk, jehličnatých lesů a obnaženého vápence, zatímco v zimě se mění v lyžařskou krajinu.
Mě však brzy začalo zajímat i něco jiného než historie letoviska. Na univerzitě nás paleogeografii učil Nikolaj Grigorjevič Ciberkin, docent katedry fyzické geografie a krajinné ekologie Permské státní univerzity [4]. Na jeho přednášky tu vzpomínám z úplně jiného úhlu: jako na způsob, jak číst dnešní krajinu prostřednictvím sledu procesů, které ji utvářely, a ne pouze jako na soubor map a rekonstrukcí minulosti.
Paleogeografie nás obecně učí nevnímat zemský povrch jako nehybnou kulisu. Dnešní souš mohla být mořským dnem, dnešní údolí mohlo opakovaně měnit původ i funkci a vegetace obsadila již vytvořený reliéf, jehož historie začala dávno před vznikem současných ekosystémů. Ruská paleogeografie má dlouhou tradici; k jejím klasickým univerzitním dílům patří kniha akademika K. K. Markova »Paleogeografie (historická geografie)«, vydaná v roce 1951 [5]. Mnoho let po univerzitních studiích se Durmitor nečekaně stal téměř terénní ilustrací této disciplíny.
Hory, které začínaly v moři
Durmitor patří do soustavy Dinarid neboli Dinárských hor, táhnoucích se podél západní části Balkánského poloostrova. Geologická stavba oblasti je složitá, ale v masivu jsou hojně zastoupena mocná souvrství karbonátových hornin druhohorního stáří. UNESCO zvlášť zmiňuje vápencové útvary středního a svrchního triasu, svrchní jury a svrchní křídy a považuje geologické a geomorfologické charakteristiky za jednu ze samostatných hodnot národního parku [6].
Převedeme-li geologické pojmy do jazyka krajiny, vznikne působivý obraz. Materiál značné části dnešních hor se ukládal v mořských pánvích. Současné výzkumy Dinarid spojují jejich vývoj s východním okrajem Jaderské mikrodesky a dlouhým vývojem oceánských pánví Neotethydy. V různých etapách zde probíhalo riftování a otevírání mořských pánví, subdukce, vznik ofiolitových komplexů, ukládání hlubokomořských sedimentů a následná kontinentální kolize [7].
Šedé vápencové stěny nad jehličnatým lesem jsou tedy výsledkem několika zásadně odlišných geologických prostředí. Mořské sedimenty se měnily v horniny, souvrství následně procházela tektonickými deformacemi, vrásnila se, posouvala po násunech a zdvihala, zatímco eroze je znovu odkrývala na povrchu.
UNESCO zvlášť upozorňuje na silně deformované komplexy Durmitoru, včetně takzvaného durmitorského flyše, jehož vrstvy mají místy mimořádně strmý, téměř svislý sklon [6]. Samotný flyš představuje mocné sledy mořských sedimentárních hornin, zatímco dnešní poloha vrstev odráží pozdější tektonické dějiny. V tomto smyslu lze krajinu Durmitoru skutečně číst jako geologický řez, jen namísto několika metrů odkryvu stojí před očima celý horský masiv.
Když se kras setkal s ledovcem
Po vzniku hor jejich reliéf dál měnila voda. Karbonátové horniny snadno podléhají krasovým procesům: voda proniká puklinami, postupně rozpouští vápenec, rozšiřuje dutiny a vytváří ponory, závrty i podzemní kanály. V době rozsáhlých pleistocenních zalednění proto už povrch Durmitoru tvořil složitý reliéf utvářený tektonikou, říční erozí a krasem.
Poté na tento reliéf přišel led. Rekonstrukce pleistocenního zalednění Durmitoru, kterou vypracoval srbský geograf Predrag Đurović, ukazuje velký rozsah tohoto procesu. Během nejintenzivnější zjištěné ledovcové fáze zaujímaly ledovcové tvary více než 54 % povrchu masivu, během následující velké fáze přibližně 36 % [8]. Pohyb ledu a poloha ledovcových jazyků přitom do značné míry závisely na geologické stavbě a již existujících krasových a říčních tvarech.
To je podstatná vlastnost Durmitoru. Ledovec přetvářel povrch, který měl vlastní dlouhou historii. Vyplňoval sníženiny, rozšiřoval je, prohluboval údolí a kary, měnil obrysy svahů a po ústupu zanechával soustavu tvarů, na niž dál působily voda, mrazové zvětrávání a krasové procesy. Materiály národního parku Durmitor výslovně zdůrazňují kombinaci dobře zachovaných ledovcových tvarů a vyvinutého předledovcového krasového reliéfu [9].
Výsledkem je polygenetická krajina, v níž původ mnoha tvarů souvisí s postupným či souběžným působením několika procesů. V učebnici je pohodlné studovat je odděleně. Ve skutečných horách se však příroda jako obvykle o přísnost klasifikace příliš nestará.
Crno jezero: dvě pánve a jeden příběh
Crno jezero leží na úpatí masivu Međed a je největším a nejznámějším ledovcovým jezerem Durmitoru. Na území masivu je celkem 18 takových jezer, která se v Černé Hoře obrazně nazývají gorske oči, »horské oči« [10].
I samotná stavba Crného jezera je však zajímavější, než se na první pohled zdá. Skládá se ze dvou pánví: Velkého jezera, Veliko jezero, a Malého jezera, Malo jezero, spojených úzkým vodním průchodem. Podle oficiálních černohorských údajů má Velké jezero plochu přibližně 0,338 km² a Malé přibližně 0,178 km². Maximální hloubka Velkého dosahuje 24,5 m, zatímco Malého 49,1 m [11].
Vzniká tak zajímavý morfometrický paradox: Malé jezero má téměř poloviční plochu, ale je přibližně dvakrát hlubší. Navíc obsahuje dokonce o něco více vody: přibližně 4,55 milionu m³ oproti zhruba 4,15 milionu m³ ve Velkém jezeru [11]. Názvy odrážejí plochu vodní hladiny, ale vůbec nic neříkají o geometrii pánve pod ní.
Hladina se během roku výrazně mění. Na jaře jezero získává další vodu z tání sněhu a dočasných vodních toků, v létě hladina klesá, odkrývají se části břehu a spojení mezi oběma pánvemi se výrazně zužuje; v některých obdobích se může přerušit [11]. Na mých fotografiích z počátku srpna je dobře vidět široký odkrytý pobřežní pás. Určit z jediného snímku přesný hydrologický stav jezera v daný den by bylo příliš odvážné, sezonní změny jeho obrysu jsou však patrné i bez zvláštních pozorování.
Ledovcový původ pánve vysvětluje tvar jezera jen částečně. Dnešní Crno jezero leží uvnitř krasového masivu, a jeho vodní bilance je proto vedle srážek, povrchového odtoku a výparu spojena i se složitou soustavou podzemního odvodňování.
Hydrografie pokračující pod zemí
Běžnou říční síť lze z topografické mapy číst poměrně snadno. Voda stéká po svazích, shromažďuje se v údolích a vyvýšená místa tvoří rozvodí mezi povodími. V krasovém reliéfu je situace složitější: povrchová a podzemní rozvodí se nemusí shodovat, voda mizí v ponoru, pohybuje se soustavou puklin a krasových kanálů a na povrch vystupuje jinde.
Právě proto je Crno jezero zajímavé také jako součást rozsáhlého hydrogeologického systému. Národní parky Černé Hory uvádějí jeho spojení s odtokem do povodí dvou velkých říčních soustav, Tary a Pivy, a tento jev označují jako bifurkaci [10]. Jde přitom o složitou kombinaci povrchového a podzemního odvodňování vápencového masivu, nikoli o prosté rozvětvení povrchového koryta.
Takové chování vody je pro krasová území zásadní: tvar povrchu neposkytuje úplnou odpověď na otázku směru odtoku. Podzemní povodí mohou překračovat povrchová rozvodí a oblasti doplňování a vývěru vody mohou být od sebe značně vzdálené. UNESCO na Durmitoru zvlášť zmiňuje rozvoj jeskyní, podzemních řek a krasového odvodňování části ledovcových jezer [6].
Ze břehu vypadá Crno jezero docela klidně: voda, les a skály. Významná část jeho hydrologie se však skrývá uvnitř hory. To je pro kras obecně příznačné: nejzajímavější část geografie často leží tam, kde ji přímo nevidíme.
Vysokohorský Durmitor: když se ukáže skalní kostra
Při výstupu od Žabljaku a Crného jezera se krajina postupně mění. Jehličnaté lesy řídnou a ustupují subalpínským a alpínským loukám; výše pak stále zřetelněji vystupuje skalní základ masivu. Ve vysokých polohách jsou dobře čitelné strmé vápencové svahy, krasová členitost a tvary spojené s dávným zaledněním.
Právě zde nejlépe pochopíme, proč je Durmitor zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO pro svou mimořádnou přírodní krásu i geologickou a geomorfologickou hodnotu. Na poměrně malé ploše spolu sousedí ledovcové a krasové tvary, hluboké říční kaňony odkrývají stavbu masivu a celkový ráz reliéfu určuje složitá tektonická historie Dinarid [6].
Vysokohorská krajina dobře ukazuje i další věc, které si geograf všímá: každá současná krajina je zároveň přírodní i kulturní. Mezi tvary vznikajícími desítky milionů let vedou silnice a turistické stezky, v zimě se využívají sjezdovky a v létě pastviny.
Na starých fotografiích je toto spojení zvlášť patrné. Skalní masiv a ledovcové tvary představují obrovské časové měřítko, zatímco přímo před nimi probíhá zcela obyčejný současný život. Připomíná to jednu ze základních zásad paleogeografického pohledu: dnešní krajina není konečným stavem. Je pouze jedním časovým řezem dlouhého vývoje geografického obalu Země.
Les kolem Černého jezera
U Crného jezera se geologická krajina téměř dotýká té lesní. Tmavá jehličnatá vegetace vytváří kolem vody hustý rám a místy se v jezeře odráží tak výrazně, že se vyjasňuje i původ jeho jména. Podle osvětlení může hladina vypadat modrá, zelená nebo téměř černá, přestože samotná voda zůstává poměrně průzračná.
Les ovlivňuje více než jen vizuální dojem. Jehličnany uvolňují do atmosféry biogenní těkavé organické látky. V takových lesích jsou hojně zastoupeny monoterpeny včetně α-pinenu, β-pinenu, limonenu a dalších sloučenin, jejichž koncentrace závisí na druzích rostlin, teplotě, osvětlení, ročním období a denní době [12]. Právě tyto látky se podílejí na typické vůni jehličí, pryskyřice a prohřátého lesa.
K tomu se přidává nadmořská výška Durmitoru. Žabljak leží přibližně 1450 m nad mořem, Crno jezero jen o něco níže a podnebí vysokohorské části masivu je znatelně chladnější než na černohorském pobřeží [1][10]. I v srpnu jsou zde teplotní a vlhkostní poměry zcela jiné než u Jadranu. Les, otevřená vodní plocha, vysokohorský reliéf a výrazně menší zátěž způsobená člověkem vytvářejí prostředí, které se jednou fotografií zachycuje obtížně.
A snad právě proto se po letech vracím k této cestě. Ve starých snímcích dnes mohu rozpoznávat druhohorní pánve, tektoniku Dinarid, kras, pleistocenní ledovce, původ jezerní pánve i podzemní hydrografii. Při těchto úvahách se znovu vybavují přednášky Nikolaje Grigorjeviče Ciberkina a paleogeografické rekonstrukce, které pro nás kdysi existovaly hlavně na mapách a stránkách učebnic.
Tady se vše spojilo v jediné skutečné krajině. Abych mohl 4. srpna 2019 stát na břehu Crného jezera, musela zde dávno předtím existovat starodávná moře. Mořské sedimenty se proměnily v horniny, tektonické procesy je vyzdvihly a deformovaly, voda začala vytvářet krasový reliéf, ledovce opakovaně zaplňovaly horská údolí a pánve a po jejich ústupu se voda znovu stala jedním z hlavních činitelů proměny povrchu.
Příběh byl velmi dlouhý, ale vzpomínka zůstala překvapivě jednoduchá.
Na Durmitoru se lehce dýchá.